JÁ A MATEŘSTVÍ A JEN MŮJ VLASTNÍ POHLED NA VĚC

Jak to celé začalo

V dnešní době, kdy se zdá, že se více dětí rodí už jen za pomoci IVF a různých podobných metod a kdy se děti stávají vymodlenými prvorodičkami ve věku blízkém mé maminky, která je už babičkou... Je rozdíl být prvorodičkou ve dvaceti, třiceti a čtyřiceti (u druho, třeti a více rodičkách, to je podle mě něco úplně jiného, logicky nejde mít všechny děti najednou, takže mezi nimi musí být mezera, která se podepisuje na věku matky). I já byla na nejlepší cestě se stát, jestli vůbec někdy matkou, tak matkou ve čtyřiceti až si splním své kariérní sny a taky asi až se dostanu do fáze, kdy mi dojde, že ta práce nestačí... Nikdy jsem po rodině netoužila, vždy jsem si asi i díky svému znamení kozoroh myslela, že to se mě netýká, že já budu asi jen dobrá na práci. Mám pocit, že čím víc po něčem člověk touží, tím víc si to oddaluje. Ověřilo se mi to stokrát, jak právě v práci tak i s děťátkem. Od 14ti jsem brala silné hormonální antikoncepce, absolutně jsem nechtěla riskovat a už vůbec ne s muži, se kterými jsem žila ve vztazích nevztazích. Ačkoliv jsem děti neplánovala, tak k tomu mám obrovský respekt a rve mi srdce, když vidím dětské životy ničené právě jejich vlastními rodiči, kteří se jen zachovali nezodpovědně a nebo si skrze děti řeší účty s partnerem. Stále jsem totiž velmi tradiční a fungující rodina je pro mě posvátná. Právě proto jsem možná děti nechtěla, protože jsem se bála, že nebudu dost dobrá a obětavá matka, že toho mám tolik co chci dělat a že se toho kvůli dětem nechci vzdát. Tedy když jsem před rokem a půl změnila gynekologa na doporučení Bett Rozenberg (koučky, psycho a fyzioterapeutky, kouzelnice?) a kvůli úplně jiným problémům jsem po 14ti letech antikoncepci vysadila, moje tělo bylo z lékařského hlediska naprosto nepoužitelné a ve stavu ženy v přechodu. Naprosto nezpůsobilé mít dítě a to kvůli cystám a chybějícímu cyklu, který se mi ani nezpustil po vyvolávajících injekcích. V té době se mi i radikálně změnil život v podobě dvou stěhování, novéhu vztahu, nového bydliště a nových životních okolností. Tedy i po ujištění několika doktorů, že já opravdu dítě aspoň rok mít nemůžu a že až budu chtít počít, tak mi budou muset hodně pomoci, jsem na to nemyslela a neřešila to. Protože když Vám několik lekařů řekne, že to není možné, tak to tak přeci je. Jenže i jak poté můj gynekolog přiznal...ten Pán nahoře má velký smysl pro humor. A my byli těhotní za měsíc. Co tím chci říct? Že stále je tím nejmocnějším prvkem Bůh, nebo vesmír, nebo energie, nebo příroda, nebo osud...nazývejte si to jak chcete. Naštěstí jsou stále věci, nad kterými my jako páni tvorstva nemáme moc a nemůžeme s nimi často nic dělat. Někdy asi dva lidé spolu prostě nejsou kompatibilní a tak to nejde, někdy prostě Bůh nechce, aby zrovna v tuto chvíli a za těchto podmínek dítě vzniklo. Třeba ještě to maličké není připravené se narodit. Takže nic není ztraceno a pokud někdo dlouhodobě nemůže mít děti, možná musí něco zásadního v životě změnit, aby se "vytvořily podmínky", do kterých osudově dítě má přijít.  Pokud se dva neshodnou ani na tom jestli kočka nebo pes (nebo kočka i pes), tak jak se mohou shodnout na dítěti a jeho budoucí výchově? Chápu, je to strašně složité, najít si ideálního partnera a "včas". Ono pro ženu asi není nikdy ten správný čas, buď jsme moc mladé a bez zázemí, nebo je čas na kariéru, nebo není partner, nebo jsme už moc staré... Ale někdy prostě je dobré nechat věci plynout, nestanovovat si mantinely tehdy a tehdy chci tohle a tohle. To není na nás. Nicméně ZÁZRAKY SE DĚJÍ A NIC NIKDY NENÍ ZTRACENO, nechme věci ať se dějí jak mají a to je vůbec celým poselstvím tohoto odstavce a proč ho píšu :). (A zase vzpomeňme si na biblickou Sáru, která byla matkou až vě věku prababičky...takže tak.)

Idiot co řekl, že těhotenství je nejkrásnějším obdobím ženy, by si zasloužil facku

O těhotenství bych mohla napsat knihu :-D...takže to shrnu tak, že pro mě to bylo jedno z nejnáročnějších období v životě. Vůbec mi nebylo dobře ani fyzicky ani psychicky (a to jsem nezvracela, ale řekla bych, že zvracení by asi bylo to nejmenší na tom všem...). Rozhodně jsem nevyzařovala mateřskou pohodou a neměla svatozář panenky Marie. Hormony, náhlé alergie, únava, úzkosti, bolesti... Prostě jsem nebyla z těch šťastných, které si ještě v osmém měsíci užívají na dovolených. V devátém jsem byla už doslova na prasknutí a každý pohyb mě bolel. Nicméně to miminko ve mě a jeho pohyby a přítomnost je samozřejmě nádherné a za to všechno to stojí. Navíc ono samo to má asi ještě stokrát těžší než já, jde do neznámého a dějí se mu věci, které nezná a nemůže ovlivnit... Takže já nechtěla nic riskovat a odpustila si vše, co by jakkoliv mohlo tomu křehkému tvorečkovi ve mě ublížit. Možná kdybych se cítila dobře, tak bych byla akční jako mnohé, ale zase je spousta jiných matek co znám, které byly v takovém stavu a riziku, že skutečně musely devět měsícu proležet v posteli. Tedy se považuji ještě za šťastnou, že jsme žádné větší komplikace neměli. 

Eliminovat stres

Vliv stresu matky na miminko je už dnes vědecky ověřen. Sama jsem s tím dlouho bojovala, dokonce jsem ještě ve třetím měsíci šla do školy (studovala jsem Právnickou fakultu Univerzity Karlovy ve čtvrtém ročníku), ale už na tom jednom semináři, kdy jsem odbíhala stále na záchod, protože když na záchod nesmíte tak samozřejmě o to víc na něj potřebujete, jsem pochopila, že to nepůjde. Naštěstí jsem poslechla opět svého muže, maminku i svoji koučku Bett a studium jsem přerušila. Naštěstí jsem měla možnost a nezávisí na tom úplně zcela má budoucnost. Děti matek, které neeliminují stres a zátěž, se nerodí jen plačtivé, náladové a nešťastné, ale třeba i postižené (opět je to vědecky dokázáno, ale to si najděte u odborníků). Eliminovat stres bylo pro mě zásadní. Přerušila jsem studium práv, přestala se stýkat s rodinným členem, který byl velmi negativní, snažila jsem se omezit i práci a odpočívat, když si mé tělo řeklo. Pro ty z Vás, kdo jste jako já ambiciózní workoholici neschopní odpočívat a nic nedělat, je jasné jak těžké to pro mě bylo. Když začala válka na Ukrajině a já viděla záběry na miminka a maminky pod palbou...nešlo to, musela jsem tento problém, který já nemám možnost vyřešit, eliminovat a ignorovat. Mé dítě musí v tom nejdůležitějším období vědět, že je chtěné, milované a že jeho rodiče pro něj tvoří bezpečný přístav plný lásky a míru. Věřím, že i díky tomu je náš chlapeček neskutečný smíšek, stále veselý a bez problémů se zažíváním nebo s usínáním. Pláče samozřejmě jen když "umírá" hlady = o vteřinu nestíháme ohřát jídlo...

Moderní pozitivní matky plné "hejtů"

Mám pocit, že se většina moderních matek úplně zbláznila a že když chci porodit v porodnici, tak jsem matka co chce své dítě zabít a sobě způsobit trauma. Je o tom tolik článků a hlavně tolik podcastů, jeden hodně slavný jsem musela přestat úplně poslouchat, protože bych jinak asi porodila podle nich doma při svíčkách. V životě bych nechtěla rodit doma a to už z jednoho praktického důvodu: Kdo to po mě uklidí? Mám paní na úklid, ale nikdo nikdy neuklidí tak perfektně jako já a kdo by pak vydrhnul ty zbytky krve ze spár mezi dlaždičkami nebo mezi parketami? Já bych si připadala jako při rekonstrukci domu, kdybych rodila na nějaký igelit a deky. Nehledě na to, že kdybych já rodila doma, tak tu teď asi ani já ani malý nejsme. A to jsem nebyla rizikové těhotenství a nic nenaznačovalo tomu, že by pak při porodu mohly být komplikace. Opět můj gynekolog, který dělal porodníka v rozvojových zemích (Indonésii aj.) mě ujistil, že ženy které rodí "postaru, v džungli co nejvíce v souladu s přírodou" by daly nevím co za to, aby měly tak krásné moderní porodnice jako my. A že placentu opravdu sežerou jen zvířecí matky a to proto, že nemají po ruce kvalitní výživu jakou máme my a také by je podle ní mohl vystopovat predátor... Udivuje mě nenávist "moderních matek" ke všemu tradičnímu, ověřenému a často všemu, co jim řekne vystudovaná lékařská kapacita se zkušenostmi. Mám štěstí na osvícené doktory, kteří často nemají problém s něčím alternativním a nekonvenčním, je jasné, že před nějakým zapšklým komunistickým soudruhem bych taky vzala nohy na ramena (a že jsem před takovou sestrou z Motola utekla), ale dnes myslím jsme už někde jinde a lze těm lidem, kteří obětují život své práci lékaře, i věřit. Dnes oblíbená BLW (baby lead weaning) je v podstatě to samé, co dělaly i obě mé babičky...prostě když děti i já, jsme nechtěly příkrm nebo kašičku, tak nám ho nenutily a počkaly, až si budeme jídlo samy hospodařit do pusinky podle našeho gusta. Jen tomu neříkaly BLW metoda. Je možná fakt, že mám štěstí i na babičky (maminku a tchyni), které  jsou v pohodě. A porodní plány a podobné vymoženosti? V Podolí, kde jsem rodila, vše proběhlo tak skvěle, že lépe bych si to přát nemohla. Navíc, jak si mohu psát plán něčeho, co jsem ještě nezažila? Opět důvěřuji odborníkům, kteří to dělají denně. Nejsem moc romantický typ a relaxační hudba, svíčky a vůně, by mě v momentech, kdy se svíjím extrémní bolestí, akorát štvala. Poselství tohoto odstavce? Ať si každý dělá co chce, když máte speciální přání na polohu při porodu, hudbu, jídlo, placentu, klidně ho řekněte, ale nedělejte démony ze zdravotníků a nesnažte se všechny přesvědčit o tom, že ta a ta nová metoda je ta nejlepší. Když tě to nezajímá, tak není potřeba přečíst tunu knížek a článků. Knížku jsem nečetla žádnou. Eliminovat nevyžádané rady a důvěřovat sobě a tomu co chci já. Podle moderních bio eko matek jsem možná příšerná zastaralá matka páchající zlo na svém dítěti...ale moje dítě tedy vypadá šťastné a je prý i zdravé, a já taky. A hlavně, každá to máme v sobě, vše přišlo samo...instinkty co mám a nemám dělat, co by se mě samotné v jeho situaci líbilo nebo nelíbilo a hlavně cítím co konkrétně mé konkrétní děťátko potřebuje, ne co jsem někde četla nebo slyšela.

Disclaimer: Uvědomuji si, že ne každá z nás ma štěstí na babičky nebo ženy ve svém okolí, na které by se mohla obrátit a že spousta z nás třeba tápe a snaží se najít to nejlepší pro své dítě. Pak je také mnoho výjimek, které opravdu zažijí v porodnici horor. Nemám lék na světový hladomor... Jediné co mě právě trápí je ale nenávist některých matek, kterou šíří okolo sebe a jejichž negativita mě samotné naopak naháněla z těhotenství, porodu a porodnic šílený strach. Rozhodně my nepomohly, naopak my ukázaly všechno co se může pokazit a čeho se mám bát. Poraďme, poděkujme za něčí názor a radu, ale věřme samy sobě a svému miminku. I já se snažím teď neradit, pokud se mě vyloženě některá maminka na něco nezeptá.

Spojení

Spojení maminky a dítěte je daleko za něčím, co by se dalo popsat. Je to prostě nejsilnější pouto. Nikdo si to neumí představit, dokud to nezažije. Dnes už to vím. Když já jsem unavená, nervózní a přetažená, i můj syn je takový. Když mi trhali minulý týden osmičky, celou tu dobu byl doma, 20 km daleko, nervózní. Minule mi po trhání otekla tvář do rozměrů tenisáku a dva týdny jsem nebyla schopná ničeho. Toto řezání bylo úplně stejného charakteru, vyřezání zubů z kostí atd. Jenže tentokrát jsem měla doma malé bezbranné miminko (ok, už je to půlroční malý rošťák...), které se bez své maminky neobejde a tak se doma stal zázrak, mé tělo se zmobilizovalo a tentokrát nic...jen drobná bolest. Všechny matky mi potvrdí, že dítě v nich otevírá nové nepoznané zdroje síly a energie díky nimž zvládneme i nemožné. Na naši nemoc a slabost už ne nemáme nárok, ale nejsme tu už jen samy pro sebe. Naše hranice a limity se posunou. Také jsem úplně přehodnotila své priority a naučila se šetřit s energií a nejít za svůj limit. Dřív bych si to mohla dovolit, ale dnes už se nemohu vyčerpat do padnutí. Stále je tu někdo, o koho se nikdo jiný tak dobře jako jeho maminka nepostará. A mají to tak všechna miminka a maminky. Každé dítě potřebuje svou maminku a svého tatínka, ať už jsou sebehorší. Proto se snažím už nejen pro sebe, ale i pro svého potomka, stále zlepšovat, starat se a pečovat o sebe, abych pro něj byla tou nejlepší možnou podobou sebe. Jít mu dobrým příkladem a být tu pro něj naplno s veškerou možnou sílou, kterou mu můžu věnovat.

Na závěr...je to klišé, ale je to tak...s naším synem nám přišla ta největší láska na světě a nic na světě už nikdy nebude důležitější. Práce je fajn, ale už dávno se nehroutím, když něco nejde v práci. Pokud nejde o život, nejde o nic. Spokojená maminka je spokojené miminko a naopak. A taky spokojený tatínek!!! Užívejme si to, ty které to zažíváme. Netrapme se tím, že nestíháme baby yogu, že jsme si neobjednaly domu paní co nám ukáže jak miminko držet, nebo jak ho vykoupat. Nevyčítejme si, že možná děláme něco jinak. Dnes je tolik matek, co porušují základní lidské právo svého dítěte na soukromí, ale neodsuzuji je, zase jsem zastáncem toho, že dítě si své rodiče z nějakého důvodu vybírá a ví do čeho jde. Uzavřela jsem se do bubliny, kdy mám pocit, že mateřství je pro mě osobně věc čistě soukromá. Nepatří na mé sociální sítě, je to věc křehká a to i proto, že okolí nás může jen znejistit a zpochybnit naše vlastní instinkty. Je to nádherné období, které patří jen nám a naší rodině. Nicméně děkuji všem, i těm matkám co jsou na sociálních sítích, kteří skutečně nějak pozitivně přispěli radami a pomocí a skutečně šíří dobrou osvětu a pomáhají těm, které jsou na to třeba samy.