ZBYŠEK SION A NĚCO Z MÉ RODINNÉ HISTORIE

Zbyšek zasáhl do našeho dětství krásným způsobem. Strýc mého tatínka a prastrýc můj, přestože o něm mluvím jako o strejdovi, zkrátka protože z něj mám takový pocit. Pamatuji si, jak se staral o to, abych vždy měla dost knih a jak mi z nich předčítal, když jsem trávila čas u babičky v Poličce na Vysočině. Právě odtamtud byla moje babička a právě tam se nakonec navrátil i Zbyšek Sion. Do domu, kde se začal psát jeho příběh a kde se udály tragédie, které na celý život poznamenaly nejen rodinu Sionových, ale všechny, kdo prožili druhou světovou válku.

Zbyšek Sion se narodil 12. dubna 1938 v Poličce do rodiny, která nebyla nijak bohatá, ale zato šťastná. Sionovi byli snad odjakživa umělecky založení, protože už tatínek Zbyška, Rudolf Sion, se věnoval písmomalířství a už v té době měl v průjezdu u našeho starého domu autolakovnu. Byl to velmi šikovný a aktivní člověk s mnoha přáteli a také přístupem k různým strojům. Zbyškovi byly přibližně čtyři roky, když jeho tatínek spolu se skupinou odvážlivců pořídili cyklostroj a rozhodli se tisknout letáky, kterými chtěli motivovat český národ. Psal se totiž rok 1941. Můj pradědeček nebyl bojovník nebo odbojář, jeho cílem bylo jen pozvednout náladu mezi Čechy pod tíhou okupace. Přesto, jak už to tak bývá, se našel druhý Čech z tohoto malého města, který se rozhodnul Rudolfa za tuto aktivitu udat gestapu. Shodou okolností, stanice gestapa svým dvorem sousedila s domem Sionových, díky čemuž pak malý Zbyšek s kamarády mohli ze střech pozorovat, co se na gestapáckém dvoře děje. Byli za to i chyceni a vyslýcháni, ale naštěstí však nacisté nakonec nechali malé kluky jít. To už byl však Rudolf Sion zavřený.

Přesně nevím, zda to je pouze dramatizovaná vzpomínka babiččina vyprávění, nebo jestli se to tak skutečně stalo, ale žiji v domnění, že jeden večer Rudolf četl pohádku na dobrou noc svým dvěma dětem, Zbyškovi a jeho malé sestřičce Vlastě (mojí babičce), když v tu chvíli přišlo do domu gestapo. Za to, že se účastnil protinacistické činnosti, byl zavřen již na začátku války do Malé pevnosti v Terezíně, která sloužila jako věznice gestapa (tedy ne do terezínského židovského ghetta, které bylo hned vedle – tam jsme měli zase další část rodiny, ale to je jiný příběh). Malá pevnost měla několik dvorů s různě přísnými a různě brutálními režimy. Kdyby se pradědeček dostal například na první dvůr, pravděpodobně by nevydržel moc dlouho, ale “naštěstí” ho za jeho nepříliš vážný prohřešek nacisti zavřeli na dvůr druhý, který byl znám jako "lehčí" a pro "prominentnější" vězně, které nacisté z různých politických důvodů nechtěli ihned zlikvidovat a zachovávali si je pro případné vyjednávání.

Tak se stalo, že Rudolf Sion strávil v Terezíně přibližně dva roky a díky svému talentu a šikovnosti si nevedl úplně špatně. Plnil různá umělecká zadání nacistů, od malování portrétů jejich žen a milenek, až po různé úpravy právě ve vězení. Dodnes je možné, že něco z nábytku, který je v Malé pevnosti částečně původní, vyrobil právě můj pradědeček.

Rodina Sionova dostávala v Poličce z Malé pevnosti dopisy, které Rudolf musel psát pochopitelně německy. Tyto dopisy dostávala ještě několik příštích let, aniž by věděla, že jejich manžel a tatínek už nejenže není v Malé pevnosti, ale není ani naživu. Ve čtyřicátém třetím roce totiž nacisté poslali mnoho českých vězňů, spolu s Rudolfem, na práci do Polska. Dostal se tak do pracovního tábora v Briegu nebo v polštině Brzegu, kde opět nuceně pracoval, nebyl to ale koncentrační tábor a válku by tam pravděpodobně přežil, nebýt jednoho malicherného sporu, a to opět s jedním z českých krajanů. Dodnes naší rodině bude jedno konkrétní příjmení, které není zrovna neobvyklé, připomínat fakt, že jeden z nositelů tohoto jména našeho pradědečka zbil. Zdravotní podmínky v pracovním táboře rozhodně nebyly valné a přesto, že Rudolf nebyl žádná houžvička, následkem oslabení po tomto útoku od spoluvězně v Brzegu zemřel. Dnes je na místním hřbitově malá, keři obrostlá část věnovaná právě vězňům "bestialski zamordovanym" a tam je náhrobní kámen se jménem Sion a rokem úmrtí.

Přes všechny tyto události dostávali Sionovi i nadále Rudolfovy dopisy a věřili ve šťastné shledání. Naposledy, když jsem navštívila Zbyška v našem starém domě v Poličce, řekl mi, kde přesně stáli s mojí babičkou a prababičkou ve světnici, když k nim přišel těsně po konci války neznámý muž. Tento člověk, který byl posledním přítelem jejich tatínka a svědek jeho smrti, pokračoval v zasílání dopisů s různými žádostmi o balíčky jídla a šatstva, aby přežil, protože sám neměl komu napsat. Vypověděl rodině celý příběh a potvrdil smrt Zbyškova tatínka. Je to smutné, uvědomit si, že přesně v té místnosti i já potom trávila část dětství a že i přese všechno, co se v životě přihodí, člověka nakonec stejně jeho domov zavolá zpět. Zbyšek žije, samozřejmě částečně ve vzpomínkách, nadále v tom stejném domě. Člověk nemusí být umělcem, aby byl citlivý a něco takového ho poznamenalo na celý život. Rozhodně tato událost měla zásadní vliv pro celé směřování dětí Sionových, ať už mojí babičky nebo mého (pra)strýčka a také na jejich vyhlídky, které po ztrátě hlavy rodiny nebyly valné.

O uměleckém životě Zbyška Siona vyšlo mnoho článků a není tak složité si jej dohledat. Zbyškova díla se nachází ve sbírkách po celém světě a v nejprestižnějších sbírkách u nás v Čechách. Měl, a stále má, mnoho výstav a mnoho příznivců. Koneckonců, on si vytvořil svůj vlastní unikátní styl. Přidám jen vzpomínku na výstavu, kde jsem jako tříletý koblížek lezla po sedačkách. Jeho samostatnou výstavu v Rudolfinu v roce 1996, kde na vernisáž přišel sám Václav Havel, jako velký milovník jeho umění a přítel Zbyška. Ač to byla asi nejdůležitější návštěva, nebyla to Havlova jediná. Býval hostem u mojí prababičky v Poličce, u Zbyška v ateliéru v Praze či na jeho dalších menších vernisážích. Na to si už ale konkrétně nevzpomínám, protože ja si spíš pamatuji, že jsem tehdy na sobě měla své velké sytě červené korále...

Životní příběh Zbyška Siona je stejně melancholický, až pochmurný, jako jeho největší díla – poznamenaný rodinnou tragédií i životem za minulého režimu, který umělcům a lidem toužícím po svobodě vůbec nepřál. Přesto neemigroval, jeho pouto s domovem bylo příliš silné. Rád trávil svůj čas nekonečnými toulkami po české přírodě – i později v době telefonů vždy sám, jen se svými myšlenkami. Přes všechna rodinná traumata nezatrpknul, naopak si vždy s úsměvem užíval života. Alespoň tak si ho já nejvíce pamatuji, jako veselého strýčka malíře, který si nás, děti (mě a brášku), užíval a věnoval nám hodně svého času a pozornosti. Je to člověk každou svou buňkou těla oddaný tvorbě, čistá umělecká duše. Umělec "jak má být", spíše samotář ve svém vlastním světě dokonalého umění.