MÁ PRVNÍ CESTA NA SRÍ LANKU A DALŠÍ DVEŘE OTEVŘENÉ

Jako matka dvou maličkých dětí jsem vůbec nečekala, že bych se v dohledné době podívala do nějaké vzdálenější země. Uvažuji už jen tak, že jsem tu pro ně a když se mi v týdnech kdy jsou u svého táty podaří zvládnout něco do práce, tak jsem ráda, ale nikdy by mě nenapadlo, že v těch týdnech třeba i zvládnu přeletět kus planety a objevit další "ráj na zemi". Tuto cestu jsem si nikdy ani nepředstavovala, popravdě vše co bylo blízko Indie mě trochu děsilo, z neznalosti samozřejmě. Svou pozornost jsem směřovala vždy spíš do Asie typu Čína, Thajsko, Hong Kong, možná Japonsko a nebo naopak do blízkovýchodních zemí. Můj současný partner však na Srí Lance žil téměř dvacet let (on sám není Čech) a tak má stále na tuto zemi určité vazby a pravidelně tam létá. Tudíž se mi s ním naskytla příležitost podívat se tam také a rovnou jako "místní" a ne jako turista. Měla jsem pouze týden a díky tomu, že jsem tam byla s někým kdo tam tak dlouho žil, tak jsem toho i za těch pár dnů zažila a viděla tolik, že se to zdálo jako by to byly alespoň dva týdny.

Má a nejen má nejoblíbenější kavárna a galerie "Barefoot Garden Cafe"

První dny jsme strávili v hlavním městě Colombu, zařizováním různých záležitostí, tudíž se mi naskytl vhled do toho jak fungují místní banky, účetnictví a systém. Popravdě je možná až s podivem, že to vše nějak funguje :)) ale funguje ikdyž možná o něco pomaleji a chaotičtěji. Musím říci, že mě velmi překvapila čistota města, vyslechla jsem mnohá varování ohledně špíny a v porovnání s tím, co jsem už v různých zemích viděla je Srí Lanka dost čistá a spořádaná, až na pálení odpadků...ale aspoň se neválejí v moři a moře je krásně čisté. Nikdy nezapomenu na absolutní peklo veřejných záchodů v Libanonu ve městě Tripolis u syrských hranic, tento horor snad už z pohledu hygieny nikdy nic nepřekoná, nebudu to popisovat, ale obraz a zápach mám stále živě před očima... Tudíž mám laťku očekávání čistoty v rozvojových zemích celkem ledabyle nastavenou.

Celý tento výlet byl velmi osobní a místy emotivní, jak jsem poznávala místa z vyprávění a vzpomínek mého partnera. Konečně jsem je viděla na vlastní oči. Nejvíc dojemné ale bylo jít na večeři a na snídani do koloniálního hotelu Galle Face, který byl otevřený už roku 1864. Vyrostla jsem na filmech Hercule Poirot a tady jsem se cítila jako v jednom z příběhů. Nebylo by to však ono, kdyby i toto místo nemělo něco společného s mým přítelem. Jeho otec totiž byl jako voják Britské Královské armády umístěn několik let v Malajsii a při cestách zpět do Evropy se ubytovával právě v tomto hotelu. Připomínka starých dobrých časů britského království...a kolonialismu... Na to si každý musí udělat názor sám, ale je zajímavé i toto téma otevírat a bavit se o něm s místními, dostanete různorodé odpovědi a pohledy na toto období, povětšinou nejsou vůbec negativní a mnozí z nich by to vítali zpět. S tímto názorem jsem se nesetkala poprvé na Srí Lance, slyšela jsem ho už mnohokrát i ve spojení například s Alžírskem.

Dala jsem si za úkol v této zemi najít spolehlivá místa pro nákup drahých kamenů. Mnohé kameny jako jsou akvamaríny, citríny, fluority, měsíční kameny a hlavně safíry z této země přímo pocházejí a prodejny s nimi a se šperky jsou tu na každém kroku. Překvapením ale je, že to vůbec není levné. Za kámen tu kolikrát chtějí až nesmyslně více, než je kupuji u nás třeba z Německa. S tím už jsem se také setkala v Číně nebo v Thajsku, že zboží přímo vyráběné nebo těžené v téže zemi tam v prodeji může být dražší než někam exportované. Zajímavý poznatek... Hlavní problém ale zřejmě spíš bude v tom, že tito obchodníci cílí na neznalé klienty a koncové zákazníky, nikoliv na tvůrce šperků. Myslím, že jsem jim dost lezla na nervy...

Navštívila jsem nespočet menších či větších krámků, byla jsem i přímo v malé rodinné brusírně kamenů. Neplánovala jsem bezhlavě utratit majlant za pár nadhodnocených kamenů od nějakého neznámého překupníka s pochybnou pověstí. Byla jsem smířená, že neodjedu s ničím. Nakonec se nám přes kontakty na místní výše postavené osoby podařilo sehnat rovnou několik kontaktů přímo na majitele dolů a těžebních míst v různých částech Srí Lanky a na pár seriózních obchodníků s kameny přímo v Colombu.

Návštěvy dolů mě čekají příště. S tím co teď vše vím není pro mě možné se sem nevrátit a vše to osobně nevidět. Zároveň jsem pochopila, že pokud se chci věnovat kamenům, tak mě cesta do Indie také nemine. Jen s dovolením nebudu jíst žádné místní jídlo a bohužel budu jen další zhýčkaný evropský turista, jehož žaludek prostě pálivé kari nezvládá. Celou dobu na Srí Lance jsem se pochopitelně potýkala se střevními problémy a nakonec si připustila, že ač mi místní jídlo chutná, tak není pro můj systém absolutně vhodné a musím zůstat u bílého chleba, banánů a Coly...

Neodjela jsem ale s prázdnou, když už jsme se smiřovali s tím, že jsem nenašla žádný dechberoucí unikátní kámen, tak jsem navštívili jednoho obchodníka s kameny, který sídlí mimo turistické rušné ulice a tam se mi podařilo objevit absolutně úchvatný měsíční kámen. Je obrovský a hlavně má v sobě výbrus mandaly! Nemůžu se dočkat až Vám ho nafotím a ukážu... K němu jsem si pořídila do zásoby ještě nějaký citrín, turmalín bicolor, tygří oko apod. Nepřekvapivě jsem dostala první cenu snad pětkrát vyšší než je skutečná hodnota, ale ač nesnáším smlouvání a vyjednávání, bohužel je prostě potřeba se zatvrdit a nenechat se ošálit. I tak mám samozřejmě pocit, že to bylo dražší než mělo ;).

Typická krejčovská dílna a galanterie s nepřeberným množstvím neodolatelných drobností

Další částí našeho krátkého ale intenzivního pobytu byla cesta tím typickým otevřeným vlakem dolů na jih na "venkov". Je to pro nás nepředstavitelné, to jak skuteční Srí Lančané mimo Colombo žijí. Často jen v jednopokojové chatrčce se sprchou v podobě hadice venku za domem... Oni to ale nepovažují za nic divného, většina z nich nikde jinde nikdy nebylo a nemají s čím srovnat. Nepřijde jim to divné... Zdají se i jako národ celkem spokojení a vyrovnaní. A nezdraví! To mě dost překvapilo, země kam my létáme za spirituálním poznáním, jógou, zdravým stravováním, pobyty v klášterech, je ve skutečnosti tvořena lidmi s těmi nejhoršími stravovacími návyky, nulovým sportem a hroznou životosprávou. Zajímavý kontrast a pro mě velké poznání.

Skrze bývalého zaměstnance mého partnera jsem měla i unikátní možnost navštívit místní "dům", rodinu a vesnici. Samozřejmě se na nás přišly podívat babičky, tetičky a strejdové. Domácnosti jsou čisté, udržované a v souladu s všeobklopující džunglí. Byli jsme pohoštěni mangem, které i tam je vzácnost. Krásné tři děti s minimem hraček a žádnou televizí, ale snad spokojené a hlavně "přítomné". Tam skončil i můj první počítač...už asi 15 let starý Mac Book Pro, který jsem dostala jako 17ti letá a ještě donedávna mi dobře sloužil. Je to hodně symbolické, že absolvoval celou tuto cestu aby teď sloužil právě v džungli u jezera na řece Madu.

To byl i náš poslední zážitek, kdy jsme se vydali jen s místním týpkem na loďce na obrovské jezero. Navštívili buddhistický chrám na ostrově a kromě výkladu od reverenda kláštera jsme utržili obrovské množství štípanců od moskytů. Viděli ptačí ostrov a projeli jeskyní tvořenou mangrovovými keři. Přímo z džungle a vily na pláži jsem však už před půlnocí jela taxíkem na letiště a přes Dubaj letěla ve dvě ráno domů, abych byla včas doma a připravená na návrat těch nejdražších... Jednou je tam snad vezmu se podívat. Přeji si aby mé děti viděly svět a poznaly různá místa. Aby věděly, jak lidé žijí na různých místech planety a že se vždy vrátíme k nám domů, do pohodlí a blahobytu, který tu stále ještě máme.