SPOLUPRÁCE ZNAČEK JARMILÉ & AKS A PŘÍBEH BÁRY JELÍNKOVÉ O CESTĚ K JARMILÉ
Jistě jste již zaznamenali naši krásnou spolupráci a propojení s Bárou Jelínkovou a její značkou šperků Jarmilé. Na světě je mnoho lidí, kteří dělají krásné šperky a konkurence je neúprosná – o to víc je nádherné najít v tom všem spojenkyni a kamarádku, místo abych se strachovala, že je tu někdo další, kvůli komu třeba prodám méně svých šperků.
Naše spojenectví dokazuje, že opak je pravdou – spojení a vzájemné doplnění může přinést ovoce nám oběma. Nabízíme každá tak odlišné šperky, že o konkurenci vůbec nejde. Naopak – když jsou vedle sebe, vypadají jako kdybychom je tvořily společně a od začátku s úmyslem, aby byly nošeny dohromady.
Nejde ale už jen o šperky. V Báře jsem našla blízkou kamarádku a spřízněnou duši, která – ať se v životě stane cokoliv – už v něm zůstane navždy. ❤️
Skrze focení našich dětí – ať už soukromých, nebo těch pracovních se šperky – se proplétají i naše rodinné příběhy, které nejsou úplně nepodobné. Naše propojení je jen dalším důkazem toho, že:
LOVE IS ALWAYS THE ANSWER!
XOXO
___________________________
1. Baru chtěla bych začít úplně od začátku…co tě nejprve vůbec přivedlo k focení? Jako člověk, jejíž tatínek byl fotograf a díky tomu jsem strávila dětství v temné foto komoře, což jsem milovala, mám fotografy (hlavně ty dobré) ve velké úctě. Není to jednoduché zachytit moment…někdy důležitý velký moment na fotce vůbec nevyzní a naopak daleko větší dopad může být zachycení malého „každodenního“ okamžiku. Jak to máš ty? Co fotíš nejraději a jaká byla tvá cesta k tvému současnému rukopisu (stylu, který je tvůj osobitě vlastní)?
Fotila jsem odjakživa, už jako malá. Moc mě to bavilo – vnímat lidi po svém, „za oponou“. Přivedl mě k tomu můj děda, měl velké umělecké nadání a fotografie byla jednou z jeho velkých zálib. K desátým narozeninám jsem si přála svůj vlastní foťák. Tehdy jsem dostala svůj první Kodak na film.
Nikdy mě však nenapadlo, že to může být i něčí zaměstnání. Můj život nabral úplně jiný směr – modeling, mediální studia, neustálé stěhování, cestování… Až s narozením mého syna jsem poprvé vzala do ruky profesionální foťák a začala fotit právě jeho, protože jsem nechtěla ty naaranžované fotografie. Postupně mé fotky nacházely nadšení i u ostatních. Za ty roky se z toho stala moje práce, která mě naplňuje – právě proto, že do fotky dávám své vidění světa. Určité snění, jemnocit, zastřenost, tajemnost, přesto ale i určitou syrovost a otevření se pocitům.
Pro mě je to taková vlastní terapie – hodně se o sobě učím. Právě proto, že fotím umělecký portrét – tedy lidi, a moc ráda děti. A tohle vše je asi tím rukopisem, o kterém mluvíš. Ten jsem začala vnímat až ve chvíli, kdy lidé reagovali, že moje fotky vždy poznají.
Já se držím toho, že ať člověk dělá a tvoří cokoli, musí to vycházet z něj – bez nějakých předloh, kopírování a velkého vlivu zvenčí. Proto i u mě byly začátky složité. Nechtěla jsem uhnout ze své cesty a tvořit prvoplánově komerční věci. Tenkrát jsem si řekla – buď si to své místo mezi lidmi najde, nebo půjdu dělat cokoli jiného. Na světě je tolik možností. A já vždy věřím, že si každého z nás to své poslání najde – pokud nás tedy neovládne něco jako mamon nebo touha po něčem nezdravém.
Každý tu má svoje poslání. A dokud mi fotka bude dávat touhu po nějakém mém vnitřním hlubším dialogu, budu ji tvořit. Pro mě je důležitá svoboda – v čemkoli. V rozhodování, v čase, v možnosti volby, s kým budu pracovat. A za to děkuju každý den – že mi to v celé mé tvorbě je umožněno.
2. Jak jsi se od focení dostala ke šperkům? Co je tvým hlavním motivem pro tvorbu šperků a jak vnímáš „důvod“ pro šperky Ty? Co tě nejvíce inspiruje při jejích navrhování a tvorbě?
Před čtyřmi lety jsem vydala autorskou fotografickou knihu, na které jsem pracovala opravdu dlouhou dobu. Najednou jsem měla pocit, že už nemám fotografii co nabídnout, ale věděla jsem, že potřebuji něco tvořit. Nejlépe rukama – to totiž vychází z mé podstaty.
Jednoho dne jsem se zcela náhodou pustila do „úklidu“ svých šperků. Našla jsem toho tolik, že jsem začala přemýšlet, co s nimi dál. A tak vlastně vznikly první nápady. Bylo to ale spíš jako oddech a regenerace po tvorbě knihy. Neměla jsem žádný záměr ani cíl.
Postupně mi všechno začalo vznikat pod rukama. A pravdou je, že mám ráda věci dotažené, plnohodnotné a profesionální. Celá tahle myšlenka tedy dostala jméno – Jarmilé (podle mé kmotry, mého druhého křestního jména) – a stala se z toho moje radost. Samozřejmě vedle fotografie, ke které jsem se velmi brzy vrátila s novým nadechnutím.
A po téměř čtyřech letech se z toho stal brand, který – myslím – našel své pevné a srdečné místo. U nás i na slovenském trhu.
3. Sbíráš různé starožitné kousky, kterým vdechuješ nový život. Jak tě to vlastně napadlo a jak takový šperk vzniká?
Ke starožitným šperkům jsem měla vztah odjakživa. Jako malá jsem se probírala babiččinou šperkovnicí, plná očekávání, co tam najdu. Nikdy jsem vlastně neobdivovala šperky, například věhlasných značek. Občas jsem nějaké nové šperky dostala, ale nikdy jsem si k nim nedokázala vytvořit úplně pevný vztah. Naopak, v těch starých špercích vidím příběh. Vždycky přemýšlím, co zažily, kdo je nosil. Je to pro mne vlastně až takové magické a fascinující, že něco „přežilo“ tak dlouho a pořád to dokáže být naprosto krásný a obdivuhodné. Pořád se v tom dá hledat tolik pocitů.
Pro mne to znamená i velký respekt k řemeslu jako takovému, poněvadž to se v této době již vytrácí. O to víc jsem si přála, aby lidé neměli pocit, že jsou to věci bez hodnoty a k vyhození. Ale až teď okolo sebe vidím, kolik lidí nemá tu představivost, že i starý vintage kousek může být naprosto dokonalá fashion záležitost.
Tedy ano, na různých světových aukcích, v každé zemi po světě, kterou navštívím, obejdu nějaký antik obchod, ale také nakupuji tady v Čechách. Tyto šperky se snažím zrenovovat či zupcyklovat do nových záležitostí. Každý šperk se musí odborně vyčistit, vyleštit, někdy pozlatit a poté přemýšlím, co s ním dál. Do finální podoby se vše dostává pod rukama pana zlatníka, poněvadž sama žádné zlatnické rukodělné vzdělání nemám.
V oblibě mám své bohéme náhrdelníky, jejichž součástí je vždy nějaký starožitný medailonek. Ty navlékám já ruční prací na pravé hedvábí spolu s minerálními kameny. Jsou to náhrdelníky, které vlastně tvoří takový příběh. Dají se vrstvit a já vždy říkám: čím více jich je, v jakékoli barevné kombinaci, tím to celé tvoří takové bohatství celé té historie, které jsme v ten čas velikou součástí.
4. Žila jsi léta v zahraničí, které země to byly a které tě nejvíce poznamenaly? A do které z nich by ses případně ráda vrátila a která nová místa tě lákají objevit?
Pro mě bylo doma vždycky tady. Často jsem se sem vracela, ale měla jsem i příležitost zažít život v Turecku, Bratislavě a v určitém období jsem často cestovala do Milána.
Takovým mým snem je navštívit Japonsko, Indii, Vietnam – procestovat ta místa, podívat se s batohem do hor. Ten východní svět je mi blízkej, v mnoha směrech. Vlastně takovou mojí nenaplněnou touhou by bylo asi žít úplně někde jinde než tady.
5. Obě jsme matky, většina našich klientek jsou také matky. Jaký je tvůj přístup k rodičovství a k proměně ženy v této náročné roli?
Pro mě byl vstup do rodičovství tím největším milníkem. Život se mi zcela změnil – nejen tím, že je tu nová bytost, ale i pohledem na mnoho věcí a skutečností, které jsem do té doby žila a možná jsem o nich tolik nepřemýšlela.
Myslím, že můj přístup je zodpovědný, hodně přemýšlivý. Každý den se snažím si uvědomovat, jak žít co nejlépe tak, abych toho co nejmíň v životě svého syna pokazila. Je to právě on, komu věnuju nejvíce času a energie. Samozřejmě jsem někdy unavená – ale i to mě mateřství naučilo: více klidu v životě. Umět rozlišovat, kde a s kým chci trávit čas.
Role mámy s sebou přináší spoustu výzev. Ty se snažím zdolávat především s citem a láskou. Pokud se ptáš, jaká jsem máma, tak myslím, že trpělivá. Spíš liberální. Snažím se o otevřenou komunikaci, zajímají mě jeho pocity a stejně tak jsem se naučila mluvit i o těch svých – ať jsou jakékoli. Zároveň se dokážu i hodně rozčílit, ale pořád hledám různé úhly pohledu a uvědomuju si, že nejsem jen já, ale i on. Jsme v tom dva – dva různé světy, dvě odlišné osobnosti.
Umíme spolu být v tichu, ale taky se hodně smát. A pak jsem taky máma, která někdy tápe a neví – což mě vlastně nejvíc učí, kdo doopravdy jsem. Za to velké díky.
6. Na závěr by mě zajímalo jak cítíš naši spolupráci a jaké jsou tvé první pocity a ohlasy?
Vznikají mezi lidmi možnosti k rozhovoru, které dávají příležitost ke vzniku něčeho většího. Vášeň pro historii, starožitnosti a láska ke šperkům nám přinesly vzájemné nadšení – a to bylo už takovým malým, spontánním krokem k tomu, spojit to celé v něco společného.
Vnímám naši určitou odlišnost – tvou roztomilou smělost, distingovanost – oproti mé přímočarosti a temperamentu, který ještě zůstává nedotčený uhlazeností. A přesto to celé spojuje určitej klid a soulad. A možná právě proto všechno tak přirozeně plyne.
Myslím, že i to se promítá do šperků, které spolu vymýšlíme. Jsou fresh, velmi ženské, a přitom v sobě nesou křehkost a noblesu – hodnoty, které jsou pro nás obě při tvorbě velmi důležité. Spojuje nás jedna zlatnická dílna, náš šikovný pan zlatník a spousta dalších nápadů k realizaci – na které se už teď velmi těším.
Odkaz na eshop Jarmilé a na fotografický web Báry Jelínkové:
Šperky, které vznikly jako spolupráce "Jarmilé x Anna Kristyna Sion" najdete zde.
Fotky vznikly v ateliéru Báry v Gabriel Loci a v dílně našeho společného mistra zlatníka, fotky v ateliéru fotil Zdeněk Macháček.
Leave a comment