HISTORIE PRSTENŮ JAKO SYMBOLŮ "MEMENTO MORI"

Memento mori ( pamatuj si na smrt ; pamatuj, že jsi smrtelný ) je mravní zásada, často citovaná ve středověku a raném novověku, ježto člověka nezapomíná, aby nikdy nezapomínal na svou pomíjivost a připravoval se na smrt. Zároveň jde o umělecký motiv, založený na ztvárnění smrti a smrtelnosti a ve výtvarném umění často využívající symboly jako je kostlivec a části právě lidské kostry (smrt) nebo přesýpací hodiny (krátkost a pomíjivost času).

Potřeba pamatovat na smrt se objevuje již v Platónově dialogu Faidón, v němž Sókratés říká, že „opravdové filosofové se připravují k umírání a smrt je ze všech lidí nejméně strašná“. Podobné názory v antice dále hlásali stoikové a Seneca.

V křesťanském kontextu středověku toto původně filozofické téma ztratilo svůj obvyklý antický protějšek, hýřivé nunc est bibendum („teď je třeba pít“), a získalo náboženský ráz. Memento mori připomínalo nadcházející poslední soud boží, který podle křesťanské víry čeká duši zemřelého, a upozorňovalo na marnost, pomíjivost a prázdnotu ( vanitas ) pozemských potěšení.

Hans Memling: Triptych pozemské marnosti a boží spásy, přední strana, kolem 1485. Malíř kontrastuje pozemskou nádheru a luxus s perspektivou smrti a pekla

Biblický základ tohoto postoje se nachází v Sírachovcově poučení „budeš-li ve všech svých úvahách pamatovat na vlastní konec, navěky nezhřešíš“ v rituálu římskokatolické církve se odráží zejména v obřadech popelce na Popelečním středu, při nichž jsou věřící poznamenáni popelem a upozorňováni „prach jsi av prach se obrátíš“. Méně zmiňovaný je též Jom Kipur, židovský vysoký svátek, kdy židé oblékají jednoduchý bíly pohřební rubáš (kitl) na znamení smíření se svou smrtí a odevzdání se do rukou Božích. Tedy už iv judaismu, byť možná mnohem méně než v křesťanství, je myšlenka přípravy na smrt už za života přítomna.

V umění se téma memento mori obvykle objevovalo v kontextu pohřebišť, ale časté bylo např. i při výzdobě hodin, kde se používají nápisy jako ultima forsan (snad poslední hodina), vulnerant omnes, ultima necat (každá zraňuje, poslední zabíjí), tempus fugit (čas běží) nebo Hodie mihi, cras tibi (dnes mně, zítra tobě) . Vyobrazení tance smrti ( danse macabre ) se na konci středověku objevovala běžně iv kostelích, zejména v pohřebních kaplích a karnerech, také na epitafech. v období manýrismu se námět lebky, kostlivce i pootevřené rakve objevovaly také na osobních špercích . V době barokní byla běžná v klášterních kryptách řádu kapucínů, dochovala se například v kryptě jejich pražské Lorety . Jindy smrti smrti personifikoval Saturnus s přesýpacími hodinami v ruce. Vzpomeňme na smrtku s takovými hodinami v ruce na pražském Staroměstském orloji.

Prsten s rakví, Georgiánské období Anglie, 1723

Memento mori šperky

Prsteny, nebo šperky obecně , mohou sloužit jako připomínka smrti či smrtelnosti. Rétorika a symbolika Memento mori (Pamatuj na smrt, nebo Pamatuj, že zemřít musíš) byla v historii přítomná jak v poezii a výtvarném umění, tak i na šperky a kladla důraz na nevyhnutelnost smrti:

"Jsem nic než maso pro červy, dobře vím,
celé tělo není už víc než tráva
Do země a popela najednou
Musí všechna má potěšení pominout."

Lebky, kostlivci, přesýpací hodiny a červy, to vše připomínalo pravému křesťanovi nutnost se připravovat na smrt a na nebeský soud. Kazatel Robert Hill, v jeho spisu z roku 1610, považoval za "umění nad všechna umění a věda všech věd - naučit se jak zemřít". Memento mori prsteny byly nošeny jako každodenní připomínky smrti. Občas byly osazeny otočnou lunetou, či kamenem, který po odklopení odkryl symbol lebky, jako soukromý vzkaz nositeli, aby nezapomněl, co je v životě skutečně důležité. Jeden takový dochovaný prsten dokonce obsahoval skrytě vsazenou kost, která mohla být relikvií, ostatkem někoho blízkého, či uctívaného, ​​nebo jednoduše jako hmotná připomínka smrti.

Prsteny s gravírováním lebek byly zmíněny i ve Falstaffově odpovědích na jeho milence Doll Tearsheet ve hře Williama Shakespeara Jindřicha IV., 2. části: "Nemluv jako hlava umrlčí; nezkoušej mě, jsem si vědom svého konce." ("Nemluv jako umrlčí hlava; don't bid me Remember my end.") Odkazuje na zvyk v období renesance, kdy se lidé obklopovali symboly lebek právě na připomínku smrtelnosti.

Memento mori prsteny se symboly lebek byly také darovávány jako pamětní prsteny na památku blízké osoby. Na konci 17. století ale prstenů se symboly smrti začalo ubývat. Místo toho se staly běžnými pamětními prsteny s vyrytým jménem a datem úmrtí přítele či člena rodiny. V posledních vůlích se dokonce často nacházely zmíněné přesné sumy, které zemřelý určil pozůstalým, jež mají utratit za řízení pamětních prstenů pro dědice. Ve své závěti z roku 1616 Shakespeare vyměřil částky za pořízení Memento mori prstenů, 4 pro jeho spoluobčany a 3 pro herce. - "Dávám a odkazuji Hamlettu Sadlerovi 26 let 8d, aby mu koupil prsten; Williamu Reynoldsovi, pánovi, 26 let 8d, abych mu koupil prsten; mému kmotřenci Williamu Walkerovi 20 let ve zlatě; Anthonymu Nashovi, gen., 26 let 8d panu Johnu Nashovi, 26 let 8d; a mým kolegům Johnu Hemingemu, Richardu Burbageovi a Henrymu Condellovi 26 let 8d, abych jim koupil prsteny."

Nalevo: Smaltovaný pamětní prsten (foceno z pěti různých úhlů), Anglie, rok 1661. Nápis gravírovaný uvnitř kroužku: "Samuell Nicholets nekrolog 17. červenec 1661. Ježíš je můj pán." Uvnitř kroužku je ukryt pramínek vlasů. Prsten dekorován kostmi, lebkami a erbem rodiny Nicholets.
Napravo: Smaltovaný prsten, Anglie, 1500 - 1600. Luneta s nápisem "Behold the ende" ("Viz svůj konec"), po stranách nápis "Rather death than fals fayth" ("Raději smrt než falešná víra"). Z vnitřní strany jsou iniciály ML se symbolem uzlíku. Tento prsten mohl pravděpodobně sloužit jako memento mori prsten a zároveň jako snubní prsten.

Drobné upomínky rozdávané na pohřbech (a svatbách) často zahrnovaly prstýnky, rukavice či stuhy. Samuel Peppy zaznamenal ve svém deníku pohřeb kapitána Roberta Blakea ve Wappingu v roce 1661 takto - "každému z nás darovali prsten, ale kvůli špatnému počasí jsme nešli s nimi do kostela, ale s naším kočárem jsme se vrátili domů". V roce 1685 sir Ralph Verney zaznamenal: "Sir Richard Piggott byl pohřben s velkými poctami a také velmi nákladně. Dva nové smuteční vozy (máry) tažené koňským šestispřežím. My, co jsme nesli pohřební plátno jsme měli Prsteny, Šály, Pásky, Kožené rukavice té nejvybranější módy...zbytek venkovské šlechty měl prsteny a všichni sloužící dostali rukavice."

Na pohřbu svého pětiletého syna v roce 1658 anglický spisovatel John Evelyn věnoval celé rodině a blízkým prstenům s citátem z Knihy Jobovy "Dominus Abstulit"("Bůh si vzal k sobě").

Memento mori, návrh prstenu od francouzského dvorního klenotníka Gillese Légaré v roce 1663

Podzim, který vůbec nám připomíná neodvratitelný zmar všeho a přípravu na smrt - zimu, je plný těchto motivů. Snad ve většině kultur a náboženství se setkáváme s nějakým svátkem, který toto téma otevírá. Ať už jsou to dušičky, Halloween, Samhein, Día de los Muertos, Jom Kipur nebo jiné. Smrt je součástí života a není třeba se jí bát. Je možná těžší pro ty z nás, kdo zůstáváme na světě, než pro ty co odcházejí nebo už odešli...

Náš Memento Mori prsten v 14ti karátovém zlatě si můžete objednat zde .

Zdroje:
Wikipedie; Prsteny od Rachel Church, vydané nakladatelstvím Thames & Hudson; Tumblr


Zanechat komentář