ŽIVOT SE DVĚMA DĚTMI

Život se dvěma dětmi 🤔 ...je náročný. Dlouhá pauza... 😆

Ne, je nádherný a naprosto upřímně, teprve po narození Sofie Anny se cítím v naší rodině úplná. Teď teprve mám pocit, že "jsme všichni". Ne že bychom se do budoucna bránili dalším dětem, naopak bychom ještě i chtěli další děti a skoro jsme si to teď museli společně s mužem "zakázat", mít hned třetí, čtvrté dítě. Chceme našim dětem dát to nejlepší a sebe naplno a to se dvěma dětmi jakžtakž jde, ale už naprosto logicky - nepoberu do náručí ze schodů už děti tři - to jde hůře, určitě jde, ale necítím se, že já bych to úplně zvládla. Až nyní mám pocit, že jsem opravdu na mateřské, protože tomu neskutečnému zápřahu se nic z toho předtím nevyrovná. Tyto zkušenosti jsou nepřenositelné. Stejně jako člověk, co nemá žádné dítě, si neumí naprosto přesně představit jaké to je mít vůbec dítě, tak rodiče jednoho dítěte nedovedou předvídat všechny momenty, kterým budou se dvěma dětmi vystaveni během každého dne. Jak se úplně základní potřeby stanou luxusem, zvlášť poté, co už se sžili s dítětem prvním a minimálně jednou za den se na záchod dostanou, občas se vysprchují a vyčistí si i zuby, protože to už je pak celkem snadné, např. když spí, nebo je ve vaně. I pouze po roce jsem zapomněla jaké to bylo, když jen co jsem si odběhla do vedlejší místnosti, mimi radar okamžitě zapracoval a během zlomku vteřiny už ten malý tvoreček pláče šíleným opuštěním...zato když vedle něj bouchá celou noc silvestrovský ohňostroj, tak se ani neobtěžuje na uklidněnou pokousat dudlíček a spí jako dudek. (Už nikdy nepochopím, proč se říká, že někdo "spí jako miminko", leda by se tím myslelo, že se budí každé tři hodiny na mlíko a to v tom lepším případě...).

Když se narodil Kristián, před skoro dvěma roky, tak jsem hodně zpomalila a skoro nepracovala alespoň první půlrok. Jenže od té doby se to tolik samo rozjelo a já jsem za to nesmírně vděčná, protože už od malička jsem chtěla přesně toto dělat - ŠPERKY!!! - že nedokážu všem příležitostem říci ne a naopak mi to dává takovou radost a celkové naplnění, že kdybych se toho na sílu vzdala, asi bych se necítila ani jako "dobrá matka". Prostě si myslím, že každý zvládne tolik, kolik chce a je ochoten ze sebe vydat. Bez pomoci by to nešlo, ale i s pomocí je to velmi těžké to vše organizovat. Pomalu si organizuji měsíce dopředu "obyčejnou" návštěvu doktora, kadeřnici apod. Natož ještě práci, ale zatím to nějak funguje. Zároveň ale jsem nonstop s dětmi a nechci to jinak. Minulý rok, kdy jsem si během našeho pěti denního pop-up storu vyzkoušela, jaké by to bylo žít více "západní model", kdy matka dopoledne předá děti chůvě, nebo babičce a jede do práce a vidí je až večer před spaním... Už druhý den se mi chtělo brečet, že Kristiánkovi vlastně nevadilo, že odjíždím, protože se těšil co zažije s tetou a babičkou, ale já u toho nebudu... Takto bych žít nemohla a nechtěla. Když má člověk děti, má se jim věnovat, pokud chce, aby to jeho děti opravdu byly. Člověk si uvědomí, že být biologickým rodičem často vůbec nic neznamená, pokud není rodičem přítomným naplno a vědomě se vším všudy. Proto tedy po narození Sofinky tak nějak vše "pytlíkuji" jak se dá. Během spánku děti hlavně, samozřejmě na úkor svého odpočinku. Vše plánuji měsíce dopředu a s hlídáním rovnou několika lidmi dohromady. Dvě takto malé děti mi jeden člověk sám nepohlídá, proto vždy musím domluvit každému hlídání zvlášť, případně jedno z dětí beru výjimečně s sebou do dílny, když to jinak nejde... Ale já vždy milovala, když mě táta brával k sobě do práce, nebo jsem se byla podívat na futuristické operační sály, kde pracuje moje maminka. A jsou rodiče, kteří nemají na výběr, tak pro mé děti je to stále jen občasný "zážitek" a je to jen na pár hodin, víc by ani nezvládly zatím (a ani já s nervy... :). Většinu své práce dělám z domova, ale párkrát do měsíce do dílny jet alespoň na 2-3 hodiny musím.

U prvního dítěte jsem se bála, aby neumřelo jen se ho dotknu, nebo že umře když nemá správnou teplotu naprosto čisté vody (chraň Bůh, aby v ní nebyly mikroplasty, což na 200% určitě stejně jsou) v perfektně ručně umyté sterilizované lahvičce s tím nejkvalitnějším nejdražším mlékem. (Ano, ani jedno dítě se mi nepodařilo kojit více než 2 měsíce...u prvního jsem to obrečela, že umře a bude určitě postižené a bude více nemocné... U druhého už vím, že i tak má šanci na šťastný kvalitní život). Teď už vím na čem více záleží. Na pohodě a klidu a hlavně lásce a pozornosti. První dítě je totalní převrat v životě, všechny ty emoce, hormony, nová nepopsatelná láska, ale taky strašný STRACH. Druhé dítě už není takový adrenalin, ale nadruhou stranu si ho umím daleko více užít. Neskutečně více si užívám každý moment se Sofi, protože už vím, že to rychle uteče, že neumře když na ni třeba omylem víc dýchnu, nedostane smrtelnou infekci, když ji bráška strčí do pusinky už předdudlaný dudlíček, nějak se vyrovná s tím, že ji po hlavičce přejelo autíčko a bráškovi to vše jednou vrátí... Zažíváme dohromady mnohem více legrace, radosti a lásky.

A ano, lze milovat obě děti stejně a ano, láska a vyčerpání se mnohonásobí. Všem to doporučuji 😂 jen je fajn mít více pokojů s dobrým zvukotěsněním, funkční babičky, tety na hlídaní, chůvy, sousedky, kamarádky, paní na úklid... Nesnažit se vše zvládnout v jednom člověku, nesnažit se být supermatka/superžena. Jediné měřítko pro mě je to, jestli jsou děti šťastné, jestli se denně smějí a samozřejmě jestli jsou zdravé. Jako "začínající" máma jsem chtěla taky hodně toho Montessori a žádnou televizi a jen zeleninu a žádné cukry, prát látkové pleny, abych nezatížila planetu, jenže o tom to vše není. Obdivuji to, když to někdo vše zvládne, jenže já sama si nikdy moc nevařila a neměla pravidelný stravovací režim, tedy už ten fakt, že mé děti dostanou kvalitní jídlo jakýmkoliv způsobem je pro mě výhra, i když ne vždy to vařím já a nejí každý den ve stejnou hodinu... Nebaví mě ani hovory na tato témata. Ráda se inspiruji a když něco chci a potřebuji vědět, tak se zeptám, ale můj svět se nescvrknul na to jak na páře uvařit mrkev...ale i kdyby scvrknul, není na tom nic špatně. Zvlášť když už několik týdnů chodím spát ve dvě ráno, abych vstávala před sedmou s několika vzbuzeními v noci na mlíko, tak si říkám, proč si to dělám. Proč pracuji, když bych mohla jen pořešit tu mrkev a po uspání si pustit film a usnout...

Každý z nás si najde svou cestu, podle toho co je mu přirozené a v rodičovství se to ještě více vyprofiluje. A tak jen přeji všem rodičům a hlavně maminkám, abychom to ve zdraví prožili a co nejvíce si to užili. Máme štěstí a největší dar ve vesmíru, že to můžeme zažívat a čas s miminkem nám nikdo nevrátí.