KNIHA O HARRYM WINSTONOVI „KRÁL DIAMANTŮ“

Minulý rok jsem dočetla knihu Harry Winston: King of Diamonds, kterou napsal jeho syn Ronald Winston. Nečekala jsem, že bude tak nabitá cennými informacemi a fakty – a to nejen o diamantech a špercích. Tuto knihu opravdu, opravdu doporučuji i jako formu historického vzdělání, protože umožňuje nahlížet na světové události, jako jsou války nebo období prosperity, z úplně jiné perspektivy.

Je nemožné zde obsáhnout veškeré znalosti, které mi tato kniha přinesla. Níže bych proto ráda vyzdvihla momenty, které mě zaujaly nejvíce – a také to, co považuji za nejzajímavější na samotném Harrym Winstonovi.

Skromné začátky Harryho Weinsteina

Harry Winston se narodil 1. března 1896 do chudých poměrů v New Yorku jako syn ruských židovských imigrantů. Kořeny jeho příběhu sahají do Ruska konce 19. století. Za vlády reformního cara Alexandra II. byly sice osvobozeny miliony nevolníků, život Židů však zůstal nejistý. Po atentátu na cara Alexandra v roce 1881 — činu, z něhož byli Židé široce obviňováni — následovalo desetiletí násilných pogromů. Otec Harryho Winstona, Jacob Weinstein, narozený v roce 1864, vyrůstal v atmosféře strachu a nestability. Sám se označoval za svobodomyslného člověka — sekulárního a silně nezávislého. Vyhýbal se vojenské službě, opakovaně měnil jméno, skrýval se v lesích a žil v neustálém pohybu. Do roku 1890 se mu podařilo z Evropy zcela uniknout a na Ellis Island dorazil zcela sám.

V roce 1901 se Jacob Weinstein objevuje v newyorském obchodním adresáři jako prodejce hodinek a šperků. V té době byla jidiš neoficiálním jazykem šperkařského obchodu, ovládaného především židovskými přistěhovalci z východní Evropy — a Jacob ji samozřejmě ovládal plynně. Tento svět stavěl ostrý úsudek nad sentiment, diskrétnost nad okázalost. Jacob svou filozofii shrnoval do jediné věty, kterou často opakoval: „Tvůj majetek tě bude vlastnit.“ Nebylo to odmítnutí bohatství, ale připomínka nutnosti sebekontroly.

Když Harry Winston jednou řekl svému synovi: „Nikdy v životě nikomu nevěř — ani vlastnímu otci,“ nebyla to krutost. Byla to lekce. V diamantovém světě byla důvěra vždy křehkou měnou. Obchody se uzavíraly u stolů s kameny tak malými, že se daly skrýt do dlaně, a tak cennými, že dokázaly zničit život. Paměť, pověst a ověřování měly větší váhu než sliby. Winston dobře chápal, že v oboru postaveném na vzácnosti a enormním finančním riziku nemá sentimentalita své místo.

„Vidět hodnotu tam, kde ji ostatní přehlédnou“

Zásadní moment přišel ve chvíli, kdy byl Harry Winston ještě chlapec a pracoval jako poslíček pro svého otce Jacoba Weinsteina. Ten ho posílal na pochůzky do newyorské Diamond District. Při každodenním pohybu mezi obchodníky, zastavárnami a vitrínami si Harry začal uvědomovat, že má výjimečný cit pro šperky. Při jedné z těchto raných cest ho v zastavárně zaujal tác s různými tretkami označený jednoduchým nápisem: „Vše za 25 centů.“ Jeden prsten se zeleným kamenem mu padl do oka. Důvěřoval svému instinktu, utratil těžce vydělaný čtvrtdolar a prsten odnesl domů otci. O dva dny později Jacob prodal to, co se ukázalo být pravým dvoukarátovým smaragdem, za tehdy pozoruhodnou částku osm set dolarů. Byl to okamžik, kdy se intuice proměnila v jistotu — a talent se zřetelně projevil.

Po letech, kdy se Harry Weinstein prakticky neobjevoval ve veřejných záznamech, se znovu vynořil v roce 1921 — tentokrát pod jménem, které se mělo stát legendou. V newyorském obchodním adresáři byl uveden jako Harry Winston, majitel společnosti Premier Diamond Company, se sídlem na adrese 535 Fifth Avenue, která už tehdy symbolizovala ambici a prestiž.

Harry si své nové jméno zvolil inspirován jiným židovským imigrantem, kterého obdivoval — Harrym Houdinim, narozeným jako Erich Weiss. Houdini vyrůstal ve Wisconsinu, kde jeho otec působil jako kočovný rabín, a dokázal se zcela znovu vytvořit.

Harry vždy věřil, že klíčem k jeho úspěchu jsou tři věci: znalosti, odvaha a schopnost financovat. V diamantovém světě nestačí kameni rozumět — je třeba mít i odvahu jednat a prostředky nákup uskutečnit. Bez všech tří se ani ten nejostřejší zrak nikam neposune.

Když Evropa ležela v troskách, Indie nakupovala šperky

Ve čtyřicátých letech 20. století, kdy byla Evropa fyzicky i ekonomicky zdevastovaná válkou, se skutečná centra bohatství přesunula jinam. Indičtí mahárádžové patřili v té době k nejbohatším mužům světa. Diamanty, smaragdy a perly zde nefungovaly jako dekorace, ale jako přenosná hodnota, symbol moci a dlouhodobé uložení hodnoty.

Pro globální diamantový obchod to byla zásadní skutečnost. Zatímco evropská aristokracie byla nucena prodávat rodové klenoty, aby přežila, indická knížata aktivně objednávala a shromažďovala jedny z nejdůležitějších kamenů v oběhu. Šperkařský byznys se vždy řídil tokem kapitálu. Trhy se mění, říše se rozpadají, ale kameny zůstávají a tiše mění majitele.

Ani po získání nezávislosti na Británii se Indie imperiální pompy a noblesy nevzdala okamžitě. Výměnou za vstup jednotlivých knížecích států do nové Indické federace získali mahárádžové tzv. privy purse — každoroční finanční náhradu vypočítanou podle počtu obyvatel jejich bývalého území. Vládce deseti milionů lidí tak pobíral deset milionů dolarů ročně. Tento mechanismus udržel vysokou koncentraci osobního bohatství — a spolu s ní i trvalý zájem o diamanty a luxusní šperky.

Z válečných zón do sametových krabiček

Na počátku 90. let byla Angola jednou z hlavních válečných zón světa — a zároveň jedním z nejdůležitějších zdrojů surových diamantů. Od získání nezávislosti na Portugalsku v roce 1975 byla země rozervaná brutální válkou mezi kapitalistickou Amerikou a komunistickým Ruskem. Více než milion lidí přišlo o život. Kontrolu nad nejbohatšími diamantovými nalezišti drželo hnutí UNITA vedené tvrdě antikomunistickým Jonasem Savimbim, který svůj válečný boj financoval téměř výhradně prodejem diamantů.

Právě do této situace vstoupil Ronald Winston — syn Harryho Winstona a zároveň autor celé této knihy — když odcestoval do Angoly, aby přímo se Savimbim vyjednal obchod. Dohoda o nákupu diamantů v hodnotě šesti milionů dolarů byla uzavřena v extrémních podmínkách, uprostřed aktivní válečné zóny. Vyjednávání probíhala obklopena africkými generály a politickými představiteli v maskáčích, těžce ozbrojenými. Atmosféra byla napjatá, nebezpečná a na hony vzdálená jakékoli představě luxusu.

Právě toto je stránka diamantového byznysu, která se obvykle nevidí. Za vytříbenou krásou vysokého šperkařství se skrývá historie plná konfliktem a smrtelného nebezpečí. Diamanty mohou svou cestu završit v sametových krabičkách — jejich původ však bývá všechno, jen ne uhlazený.

Harry Winston - Král Diamantů

Harry Winston vždy snil o vlastnictví velkých kamenů — ne pouze krásných, ale těch největších a nejzásadnějších drahokamů, jaké kdy byly objeveny. V roce 1935 se tato ambice naplnila akvizicí diamantu Jonker, surového kamene o váze 726 karátů pocházejícího z Jižní Afriky, který byl v té době velikostí druhý hned po Cullinanu. O několik let později následoval další monumentální nákup: diamant Vargas, pojmenovaný po brazilském prezidentovi Getúliu Vargasovi, zakoupený za tehdy mimořádnou částku 700 000 dolarů. V roce 1943 Winston přidal ještě 155karátový aluviální diamant El Libertador, nalezený ve Venezuele a pojmenovaný po Simónu Bolívarovi. A tím to neskončilo — následovaly další výjimečné akvizice, včetně Indore Pears, diamantu Porter-Rhodes a pozoruhodného diamantu Idol’s Eye.

Teprve po všech těchto nákupech se Winston dostal k nejznámějšímu kameni ze všech — Hope Diamond. Nezískal však jen diamant, ale především legendu. Kámen byl dlouhá léta zatížen pověstmi o kletbě, která měla stát za neštěstím, finančním úpadkem a tragédiemi jeho předchozích majitelů. V diamantovém světě však Winston viděl něco jiného: výjimečný kámen. V roce 1958 jej zcela vyňal z oběhu a daroval Smithsonian Institution ve Washingtonu — příznačně zaslaný obyčejnou doporučenou poštou.

Každou z těchto akvizic provázel velký mediální rozruch, zejména hojně propíraný „transport diamantu do Ameriky“. Skutečnost však byla mnohem méně dramatická. Kameny takového významu byly často posílány běžnou poštou, pojištěné a odeslané za pár centů. Žádné obrněné konvoje. Žádné filmové scény. Ty byl jen "na oko". V diamantovém světě totiž skutečné bezpečí vždy spočívalo spíše v diskrétnosti než v okázalosti.

Diamanty jako zbraně