ZBYŠEK SION A NĚCO Z MÉ RODINNÉ HISTORIE

Zbyšek zasáhl do našeho dětství krásným způsobem. Strýc mého tatínka a prastrýc můj, ačkoli o něm mluvím jako o strejdovi, zkrátka protože z něj mám takový pocit. Pamatuji si, jak se staral o to, abych vždy měla dost knih a jak mi z nich předčítal, když jsem trávila čas u babičky v Poličce na Vysočině. Právě odtamtud byla moje babička a právě tam se nakonec navrátil i Zbyšek Sion. Do domu, kde se začalo psát jeho příběh a kde se udály tragédie, které na celý život poznamenaly nejen rodinu Sionových, ale všichni, kdo prožili druhou světovou válku.

Zbyšek Sion se narodil 12. dubna 1938 v Poličce do rodiny, která nebyla nijak bohatá, ale zato šťastná. Sionovi byli snad odjakživa umělecké založení, protože už tatínek Zbyška, Rudolf Sion, se věnoval písmomalířství a už v té době měl v průjezdu u našeho starého domu autolakovnu. Byl to velmi šikovný a aktivní člověk s mnoha přáteli a také přístupem k různým strojům. Zbyškovi byli přibližně čtyři, když jeho tatínek se účastnil odvážlivců roků spolu cyklostroj a rozhodli se tisknout letáky, kterými chtěli motivovat český národ. Psal se totiž rok 1941. Můj pradědeček nebyl bojovník nebo odbojář, jehož cílem bylo jen pozvednout náladu mezi Čechy pod tíhou okupace. Přesto, jak už to tak bývá, se našel druhý Čech z tohoto malého města, který se rozhodl Rudolfa za tuto aktivitu dát gestapu. Shodou okolností, stanice gestapa svým dvorem sousedila s domem Sionových, díky čemuž pak malý Zbyšek s kamarády mohli ze střechy pozorovat, co se na gestapáckém dvoře děje. Byli za to i chyceni a vyslýcháni, ale naštěstí nakonec nechali malé kluky jít. To už byl však Rudolf Sion zavřený.

Přesně nevím, zda je to pouze dramatizovaná vzpomínka babiččina vyprávění, nebo jestli se to tak skutečně stalo, ale žije v domnění, že jeden večer Rudolf četl pohádku na dobrou noc svým dvěma dětem, Zbyškovi a jeho malé sestřičce Vlastě (mojí babičce), když v tu chvíli přišlo do domu gestapo. Za to, že se zúčastnil protinacistické činnosti, byl zavřen již na začátku války do Malé pevnosti v Terezíně, která sloužila jako věznice gestapa (tedy ne do terezínského židovského ghetta, které bylo hned vedle – tam jsme měli zase další část rodiny, ale to je jiný příběh). Malá pevnost měla několik dvorů s různě přísnými a různě brutálními režimy. Kdyby se pradědeček dostal například na první dvůr, pravděpodobně by nevydržel moc dlouho, ale „naštěstí“ ho za to, že nebyl zavřený vážný prohřešek nacisty, ale na dvůr druhý, který byl znám jako „lehčí“ a pro „prominentnější“ vězně, které nacisté z různých politických nechtěli ihned zlikvidovat a zachovat důvody si je pro případné vyjednávání.

Tak se stalo, že Rudolf Sion strávil v Terezíně přibližně dva roky a díky svému talentu a šikovnosti si nevedl úplně špatně. Plnil různá umělecká zadání nacistů, od malování portrétů jejich žen a milenek, až po úpravy právě ve vězení. Dodnes je možné, že něco z nábytku, který je v Malé pevnosti částečně původní, vyrobil právě můj pradědeček.

Rodina Sionova dostávala v Poličce z Malé pevnosti dopisy, které musel Rudolf psát pochopitelně německy. Tyto dopisy dostávají ještě několik příštích let, aniž bych věděla, že jejich manžel a tatínek už není v Malé pevnosti, ale není ani naživu. Ve čtyřicátém třetím roce totiž nacisté poslali mnoho českých vězňů, spolu s Rudolfem, na práci do Polska. Dostal se tak do pracovního tábora v Briegu nebo v polštině Brzegu, kde opět nuceně pracoval, nebyl to ale koncentrační tábor a válku by tam pravděpodobně přežil, nebýt jednoho malicherného sporu, a to opět s jedním z českých krajanů. Dodnes naší rodině bude jedno konkrétní příjmení, které není zrovna neobvyklé, připomínat fakt, že jeden z nositelů tohoto jména našeho pradědečka zbil. Zdravotní podmínky v pracovním táboře rozhodně nebyly valné a přesto, že Rudolf nebyl žádná houžvička, následkem oslabení po tomto útoku od spoluvězně v Brzegu zemřel. Dnes je na místním hřbitově malá, keři obrostlá část věnovaná právě vězňům "bestialski zamordovaným" a tam je náhrobní kámen se jménem Sion a rokem úmrtí.

Přes všechny události dostávají Sionovi i nadále Rudolfovy dopisy a věřili ve šťastné shledání. Naposledy, když jsem navštívil Zbyšku v našem starém domě v Poličce, řekl mi, kde přesně stál s mojí babičkou a prababičkou ve světnici, když k nim přišel těsně po konci války neznámý muž. Tento člověk, který byl posledním přítelem jejich tatínka a svědek jeho smrti, pokračoval v zasílání dopisů s různými žádostmi o balíčky jídla a šatstva, aby přežil, protože sám neměl komu napsat. Vypověděl rodině celý příběh a potvrdil smrt Zbyškova tatínka. Je to smutné, místnosti si, že přesně v té i já potom trávila část dětství a že i přese, co se v životě přihodí, člověk nakonec stejně jeho domov zavolá zpět. Zbyšek žije, samozřejmě částečně ve vzpomínkách, stále v tom stejném domě. Člověk nemusí být umělcem, aby byl citlivý a něco takového poznamenalo na celý život. Rozhodně tato událost měla zásadní vliv pro celé měření dětí Sionových, ať už mojí babičky nebo mého (pra)strýčka a také na jejich vyhlídky, které po ztrátě hlavy rodiny nebyly valné.

O uměleckém životě Zbyšky Siona vyšlo mnoho článků a není tak složitý si její dohledat. Zbyškova díla se nachází ve sbírkách po celém světě av nejprestižnějších sbírkách u nás v Čechách. Měl, a stále má, mnoho výstav a mnoho příznivců. Koneckonců, on si vytvořil svůj vlastní unikátní styl. Přidám jen vzpomínku na výstavu, kde jsem jako tříletý koblížek lezla po sedačkách. Jeho samostatná výstava v Rudolfinu v roce 1996, kde na vernisáž přišel sám Václav Havel, jako velký milovník jeho umění a přítel Zbyška. Ač to byla asi nejdůležitější návštěva, nebyla to jediná Havlova. Býval hostem u mojí prababičky v Poličce, u Zbyška v ateliéru v Praze či na jeho dalších menších vernisážích. Na to si už ale konkrétně nevzpomínám, protože já si spíš pamatuji, že jsem tehdy na sobě měla své velké sytě červené korále...

Životní příběh Zbyška Siona je stejně melancholický, až pochmurný, jako jeho největší dílo – poznamenaný rodinnou tragédií i životem za minulého režimu, který umělcům a lidem toužícím po svobodě vůbec nepřál. Přesto neemigroval, jeho pouto s domovem bylo příliš silné. Rád trávil svůj čas nekonečnými toulkami po české přírodě – i později v době telefonů vždy sám, jen se svými myšlenkami. Přes všechna rodinná traumata nezatrpknul, naopak si vždy s úsměvem užíval života. Alespoň tak si ho já nejvíce pamatuji, jako veselého strýčka malíře, který si nás, děti (mě a brášku), užíval a věnoval nám hodně svého času a pozornosti. Je to člověk každou svou buňkou těla oddaný tvorbou, čistá umělecká duše. Umělec "jak má být", spíše samotář ve svém vlastním světě dokonalého umění.

Další odkazy na tvorbu Zbyška Siona:

1 komentář


  • Miriam

    Ahoj Aničko. Narazila jsem ted čirou náhodou na tyto tvé stránky a čtu text Je vlastně zajimave, jak kazde vyprávění i téhož příběhu, vytvari tak trochu příběh nový, I kdyz je podstata zachována a obsah nezkreslen To uz je podstata pribehu a vzpominek, ze v nem kazdy zanecha svou stopu. Ale obcas se dozví i něco nového ..
    Ano, praded Josef byl kulisak, tkadlec a pismak, dnes by se reklo kronikar, kdovi kde je kronice aai konec Zato pradeduv portet mam v sobě tak hluboko, ze se zapomenout nedá
    Zbyšek ho kreslil ještě za svych studií

    Proc ti pisu? Pred par lety jsem našla mezi papíry poklad – válečné vzpomínky meho dědy, švagra tvého pradedy Rudolfa., bratra tve prababicky Cildy Zatčení byli tehdy současné vsichni policsti odbojari, Po mém dedovi chteli
    pomoc s vyrobou cyklostylovych blan, zakladem byla zelatina. On byl jak aai vis, primyslovy malir, ale delal vsechno mozne Jeste mam po nem ta radylka, ktera se k cyklostylu poiuzivala. Corpus delicti. Kdyz ptislo udani
    snad se nekdo jeste snazil zachranit situaci, a cely stroj skoncil na dne “hasicaku” u Eiglova lomu. Jenže druhý den uz se zatýkalo. Bylo to v září 1942, ve vzpomínkách deda píše, že byl vlastně rad , ze byl táta ( jejo syn) zrovna ve škole..Popisuje tam pobyt v Terezíně, jak uměle prodlužoval stukaterske dalsi práce v Terezinskem kuluraku, jedna z mala praci, kde se to dalo snést, ale i drobne “sabotaze”, kdyz je podilali do Litomeric do minicky. Ta budova tam pry jeste je, v havarijnim stavu. Moje babicka, sama zidovkska misenka, do Tetezina obcas odvazne jezdia, dokonce s tatou ( mym) a vozila jim tam jidlo vynasela motaky Kdyz v 42 zacaly odsuny a cela siroka prizen zmizela, asi uz ne. Stejne jsem ji uz nezazila. Tou zidovskou prizni myslis rodiny meho pradedy z tatovy strany po babicce ? Nebo jste meli nekoho i ve vasi vetvi?

    Zkratka, kdybys o text mela zajem, pošlu ti ho mailem. Pokud mi ho poskytnes…

    Taky bych mela někde mít par fotek, nevím kolik ti mohlo byt, jsou z jedné me vernisáže z rotundy v Kariliny Svetle. To mohla byt druha pulka devadesatek, odhaduji. Taky mohu prilozit teta Miriam


Zanechat komentář