HISTORIE PRSTENŮ JAKO SYMBOLŮ "MEMENTO MORI"

Memento mori (latinsky pamatuj na smrt; pamatuj, že jsi smrtelný) je mravní zásada, často citovaná ve středověku a raném novověku, jež upozorňuje člověka, aby nikdy nezapomínal na svou pomíjivost a připravoval se na smrt. Zároveň jde o umělecký motiv, založený na ztvárnění smrti a smrtelnosti a ve výtvarném umění často využívající symboly jako je kostlivec a části právě lidské kostry (smrt) nebo přesýpací hodiny (krátkost a pomíjivost času).

Potřeba pamatovat na smrt se objevuje již v Platónově dialogu Faidón, v němž Sókratés říká, že „opravdoví filosofové se připravují k umírání a smrt je ze všech lidí jim nejméně strašná“. Podobné názory v antice dále hlásali stoikové a Seneca.

V křesťanském kontextu středověku toto původně filozofické téma ztratilo svůj obvyklý antický protějšek, hýřivé nunc est bibendum („teď je třeba pít“), a získalo náboženský ráz. Memento mori připomínalo nadcházející poslední soud boží, který podle křesťanské víry čeká duši zemřelého, a upozorňovalo na marnost, pomíjivost a prázdnotu (vanitas) pozemských potěšení.

Hans Memling: Triptych pozemské marnosti a boží spásy, přední strana, kolem 1485. Malíř kontrastuje pozemskou nádheru a luxus s perspektivou smrti a pekla
 

Biblický základ tohoto postoje se nachází v Sírachovcově poučení „budeš-li ve všech svých úvahách pamatovat na vlastní konec, navěky nezhřešíš“ a v rituálu římskokatolické církve se odráží zejména v obřadech popelce na Popeleční středu, při nichž jsou věřící poznamenáváni popelem a upozorňováni „prach jsi a v prach se obrátíš“. Méně zmiňovaný je též Jom Kipur, židovský vysoký svátek, kdy židé oblékají jednoduchý bíly pohřební rubáš (kitl) na znamení smíření se svou smrtí a odevzdání se do rukou Božích. Tedy už i v judaismu, byť možná mnohem méně než v křesťanství, je myšlenka přípravy na smrt už za života přítomna.

V umění se téma memento mori obvykle objevovalo v kontextu pohřebišť, ale časté bylo např. i při výzdobě hodin, kde se používaly nápisy jako ultima forsan (snad poslední hodina), vulnerant omnes, ultima necat (každá zraňuje, poslední zabíjí), tempus fugit (čas běží) nebo Hodie mihi, cras tibi (dnes mně, zítra tobě). Vyobrazení tance smrti (danse macabre) se na konci středověku objevovala běžně i v kostelích, zejména v pohřebních kaplích a karnerech, také na epitafech. v období manýrismu se námět lebky, kostlivce i pootevřené rakve objevoval také na osobních špercích. V době barokní byla běžná v klášterních kryptách řádu kapucínů, dochovala se například v kryptě jejich pražské Lorety. Jindy hrozbu smrti personifikoval Saturnus s přesýpacími hodinami v ruce. Vzpomeňme na smrtku s takovými hodinami v ruce na pražském Staroměstském orloji.

Prsten s rakví, Georgiánské období Anglie, 1723

Memento mori šperky

Prsteny, nebo šperky obecně, mohou sloužit jako připomínka smrti či smrtelnosti. Rétorika a symbolika Memento mori (Pamatuj na smrt, nebo Pamatuj, že zemřít musíš) byla v historii přítomna jak v poezii a výtvarném umění, tak i na šperkách a kladla důraz na nevyhnutelnost smrti:

"Jsem nic než maso pro červy, dobře vím,
celé tělo není už víc než tráva
Do země a popela najednou
Musí všechna má potěšení pominout."

Lebky, kostlivci, přesýpací hodiny a červy, to vše připomínalo pravému křesťanovi nutnost se připravovat na smrt a na nebeský soud. Kazatel Robert Hill, v jeho spisu z roku 1610, považoval za "umění nad všechna umění a věda všech věd - naučit se jak zemřít". Memento mori prsteny byly nošeny jako každodenní připomínky smrti. Občas byly osazeny otočnou lunetou, či kamenem, který po odklopení odkrýval symbol lebky, jako soukromý vzkaz nositeli, aby nezapomínal co je v životě skutečně důležité. Jeden takový dochovaný prsten dokonce obsahoval skrytě vsazenou kost, která mohla být relikvií, ostatkem někoho blízkého, či uctívaného, nebo jednoduše jako hmotná připomínka smrti.

Prsteny s gravírováním lebek byly zmíněny i ve Falstaffově odpovědi jeho milence Doll Tearsheet ve hře Williama Shakespeara Jindřich IV., 2. části: "Nemluv jako hlava umrlčí; nezkoušej mě, jsem si vědom svého konce." ("Do not speak like a death's head; do not bid me remember mine end.") Odkazuje na zvyk v období renesance, kdy se lidé obklopovali symboly lebek právě na připomínku smrtelnosti.

Memento mori prsteny se symboly lebek byly také darovávány jako pamětní prsteny na památku blízké osoby. Na konci 17. století ale prstenů se symboly smrti začalo ubývat. Místo toho se staly běžnými pamětní prsteny s vyrytým jménem a datem úmrtí přítele či člena rodiny. V posledních vůlích se dokonce často nacházely zmíněné přesné sumy, které zemřelý určil pozůstalým, jež mají utratit za pořízení pamětních prstenů pro dědice. Ve své závěti z roku 1616 Shakespeare vyměřil částky pro pořízení Memento mori prstenů, 4 pro jeho spoluobčany a 3 pro herce. - "I give and bequeath to Hamlett Sadler 26s 8d to buy him a ring; to William Reynolds, gent., 26s 8d to buy him a ring; to my godson William Walker 20s in gold; to Anthony Nash, gent., 26s 8d; to Mr. John Nash, 26s 8d; and to my fellows John Heminge, Richard Burbage, and Henry Condell 26s 8d a piece to buy them rings."

Nalevo: Smaltovaný pamětní prsten (foceno z pěti různých úhlů), Anglie, rok 1661. Nápis gravírovaný uvnitř kroužku: "Samuell Nicholets nekrolog 17. červenec 1661. Ježíš je můj pán." Uvnitř kroužku je ukryt pramínek vlasů. Prsten dekorován kostmi, lebkami a erbem rodiny Nicholets.
Napravo: Smaltovaný prsten, Anglie, 1500 - 1600. Luneta s nápisem "Behold the ende" ("Viz svůj konec"), po stranách nápis "Rather death than fals fayth" ("Raději smrt než falešná víra"). Z vnitřní strany jsou iniciály ML se symbolem uzlíku. Tento prsten mohl pravděpodobně sloužit jako memento mori prsten a zároveň jako snubní prsten.

Drobné upomínky rozdávané na pohřbech (a svatbách) často zahrnovaly prstýnky, rukavice či stuhy. Samuel Peppy zaznamenal ve svém deníku pohřeb kapitána Roberta Blakea ve Wappingu v roce 1661 takto - "každému z nás darovali prsten, ale kvůli špatnému počasí jsme nešli s nimi do kostela, ale s naším kočárem jsme se vrátili domů". V roce 1685 sir Ralph Verney zaznamenal: "Sir Richard Piggott byl pohřben s velkými poctami a také velmi nákladně. Dva nové smuteční vozy (máry) tažené koňským šestispřežím. My, co jsme nesli pohřební plátno jsme měli Prsteny, Šály, Pásky, Kožené rukavice té nejvybranější módy...zbytek venkovské šlechty měl prsteny a všichni sloužící dostaly rukavice."

Na pohřbu svého pětiletého syna v roce 1658 anglický spisovatel John Evelyn věnoval celé rodině a blízkým prsteny s citátem z Knihy Jobovy "Dominus Abstulit" ("Bůh si vzal k sobě").

 Memento mori, ring design by French Court jeweller Gilles Légaré in 1663

 Podzim, který vůbec nám připomíná neodvratitelný zmar všeho a přípravu na smrt - zimu, je plný těchto motivů. Snad ve většině kultur a náboženství se setkáváme s nějakým svátkem, který toto téma otevírá. Ať už jsou to dušičky, Halloween, Samhein, Día de los Muertos, Jom Kipur nebo jiné. Smrt je součástí života a není třeba se jí bát. Je možná těžší pro ty z nás, kdo zůstáváme na světě, než pro ty co odcházejí nebo už odešli...

Náš Memento Mori prsten v 14ti karátovém zlatě si můžete objednat zde.

Zdroje:
Wikipedia; Rings by Rachel Church, published by Thames & Hudson; Tumblr

 


Leave a comment